Příprava a cesta tam

Asi tak dva roky nazpátek jsme se s Milanem domlouvali na nějaké cestě na Island. Nechtěli jsme jet s cestovkou, protože do jedné z nejdražších zemí EU a ještě s cestovkou je velké finanční dobrodružství. Jelikož jsme byli tehdá ještě studenti, nešlo nám až tak o čas ale o peníze. Informace jsme sháněli tak všelijak, po internetu a co kdo kde zaslechl, koupil jsem si i pruvodce. Před rokem jsem si koupil GPS a říkal si, že by se to mohlo hodit. Pídil jsem se po mapě a jejda. Zdarma celý Island, všechny silnice treky brody atd. Asi tolik vektorů a bodů jako má jedna čtvr’t Brna na celou mapu Islandu 🙂 proto to asi bylo free. Nejdůležitější bylo naplánovat datum odletu a příletu.

Na Island jsme letěli low-costem Raynair (Brno – London Sansted) a IcelandExpres (London – Keflavik). Jelikož low-cost stanovuje ceny někdy 3-4 měsíce předem, měli jsme leteky koupeny od dubna a čekali na dobré počasí. Po koupi letenek jsme nic nedělali a horečné shánění a kupování nastalo až týden před odletem. Já jsem si pořídil asi 14dní před odletem nové boty Garmonty. Zjistil jsem, že moje staré jsou úplně v pohodě, horní kůže v pohodě, podrážka v pohodě jen to co to spojovalo bylo v nepohodě. Trošku jsem je rozšlápl na výletu za Petrem v Harrachově, ale dva dny chůze … nebyl jsem si jistý, jak budou vypadat moje nohy po měsíci v nových botách.

Odlet byl v 17h, takže jsme ještě ráno dobalovali a vážili batohy. Jěště narychlo nabíječku, chleba a čaj a už si to frčíme do Tuřan. Batohy na hranici váhy, ale vzali je. Mě tam pán s kovovou plackou objížděl asi 1min a pak se otočí na kolegu „borec má asi kovovou špičku“, tak nevím, co snímal, protože železo v botech určitě není.

Byl to můj první let. Lidi, co mě znají ví, že jsem tak trochu švihlej letectvím, „nemůžu přistávám“ je moje nejlepší výmluva 🙂 Takže jsem Milanovi komentoval všechno co jsem věděl. Očividně jsem ho nezaujal protože asi po 20min vytuhl. Počasí bylo deštivé, takže bylo něco vidět až nad kanálem (to jsem se taky vzbudil). Sansted je sice okrajové letiště s jednou runway, ale přejít od výlezu k celní kontrole … batohy, znovu check-in a na gate zabralo něco kolem 2h. Měli jsme 3h na přestup takže čekáme na gate a přisedne si jeden Španěl. Co jako tam jedem dělat a on že tam pracuje a viděl to nejhlavnější (Geysir …). Když mu Milan sděluje sladké tajemství, že tam jedem skoro na měsíc do přírody, tak se div nevyvrátí z křesla „tam nic není a je všechno šedý nebo hnědý“. Nevěřícně kroutí hlavou, ale dál neříká nic. Letadlo vzlétá při západu slunce, Jelikož letíme na sever v podstatě 2h ještě pořád svítí slunce. Na Keflaviku (USA základna) jsme hodně pozdě večer.

Ustíláme si na koberci příletové haly. Nejsme tam sami, takže mi to ani nepřipadne moc divný. Dokonce jsem potkal jednoho cestovatele na záchodě jak se „sprchoval“ v umyvadle. Spinkám si to na podlaze a najednou cítím nepříjemnou boles v noze. To do mě kope ostraha letiště a říká mi, že se tam nesmí spát, tak říkám že nespím. Borec odchází tak si hodím přez hlavu leták o Islandu, jako že si čtu, a odám se nerušenému spánku. Tento krásný kolorit se opakuje ještě dvakrát a už se klube ráno. Koupíme lístky do Reykjaviku (Kouřící zátoka). Cestou docela leje, nálada nic moc (jestli to takhle bude celý měsíc, jako že to není problém), ale s tím jsme trochu počítali. Autobus zastavuje na autobusovém nádraží BSI v Reykjaviku. Zprvu jsem si připadal, že jsme na okraji města. Šouší, bolševník, atd.. pak jsem zjistil, že jsme byli v centru města, jen blízké letiště dalo tušit, že jsme opravdu ve městě. Na autobusáku kupujeme Full-Circle Passport, což je jednosměrná jízdenka smulvními autobusy na jednu cestu po silnici č.1 ve směru, který zvolí cestovatel při prvním nástupu do autobusu.

Autobus je tady úplně všechno. Pošťák, přepravní společnost, taxi. Stojíte na kraji silnice, mávnete na bus, zastaví a hurá, jede se dál. Chcete vystoupit, není problém – třeba tady. S telefonováním za jízdy taky není problém, náš řidič telefonoval asi tak 15minut. Jeli jsme po nejhlavnější komunikaci v zemi, ale auto míjíme tak jednou za 5 minut takže i s telefonem je to docela bezpečné. Autobusy jsou tu min dva typy. Normální na asfalt a udusanou strusku, škváru, písek a pak horský autobus. Postarší mercedesy se zvýšeným podvozkem pro lepší brodivost. Nicméně všude se dá zaplatit embosovanou kartou.

Rozhodli jsme se, že pojedem do barevných hor busem č … ale asi 5 min před odjezdem jsem na regionální mapě našel, že kousek opadál vede trek do těchto končin takže narychlo měníme plán a nastupujem do úplně jihého autobusu. Jinak na infu dostanete úplně všechno. Dokonce celý jízdní řád všech autobusů v létě po Islandu. Někdo by řekl, že se s tak tlustou knihou nemá cenu tahat, nicméně na Islandu se celý jízdní řád vejde asi tak do 10stránek A5, bohatě dokreslených fotkami a reklamou. S námi jedou hodně podobná individua, ale spíše vystupují na osídlených křižovatkách (2-5 baráků max).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.