Pomalu přijíždíme do Skogáru. Počasí ne a ne se vylepšit. Je tady nádherný vodopád, ale přes mlhu nejde moc dobře vidět (jak by řekl můj kolega „výborná viditelnost na krátkou vzdálenost“). Když je blbá nálada tak se začne vařit, tohle prostě funguje celý zájezd. Přichází k nám skupinka promoklých kluků. Jsou ze Španělska a ten co umí AJ je zmrzlej jak sobolí ho… S modrými rty říká, že je to úžasný trek a že máme rozhodně jít. Takže se vyhecujem a po vydatném jídle vyrazíme do marastu drsné islandské přírody. Až když začnem stoupat podél vodopádu rozbředlou loukou, se začíná počasí zklidňovat, přestává pršet, oceán jde vidět v dálce, a začínáme dělat první neskutečný fotky.
Krajina je úplně jiná, široký rozhled neruší žádná vysoká vegetace, jen sem tam trs trávy, takže vidíte každý záhyb a zářez říček a řek, které mohutně napájí ledovce, mezi kterými se prochází. Fotíte každý vodopád, který je tu na každém kroku, takže po pár kilometrech už to taky člověka omrzí, ale je to krása.
