Rhodos – ostrov boha slunce

18. června, pátek

Naše řecké prázdniny měly zpožděný start asi o dvě a půl hodiny, prý za to mohli Pražáci, že letadlo v Brně nebylo v čas. Čekání na letišti nám zpříjemnil maminčin jogurt a tatínkova rebarborová buchta. Let bouřkou byl poněkud houpací, ale jinak v pohodě. Na letišti už čekala delegátka s instrukcemi, tak jsme si jen pohodlně nastoupili do busu a nechali se dovézt až k hotýlku ve vesničce jménem Stegna. Hotýlek Anastasia zářil typickými řeckými barvami – bílou a modrou. Paní domácí už na nás čekala a byla taky zcela typickou babkou, od hlavy až k patě v černé. Spolu s námi přijeli i další 4 Češi, dvě kamarádky a jeden pár, všichni věkově kolem 45 let. Paní domácí nás umístila do studií, my jsme dostali jedno v přízemí, kde terasu vlastně tvořila přístupová chodba celého hotýlku. Nu což, v Řecku se žije na ulici a vzhledem k malé obsazenosti objektu jsme si zvykli, že nám těch pár kolemjdoucích kouká do talíře. Studio se skládalo z pokojíku s kouskem kuchyňské linky a malé koupelny. Vybalili jsme si pár věcí a hned vyrazili na první průzkumnou procházku s návštěvou obchůdku, kde jsme nakoupili základní potraviny: řecký jogurt a víno!

19. června, sobota

Dopoledne jsme dospávali nashromážděnou únavu a když už to Jirku přestalo bavit, vzal svou zrcadlovku a vydal se na obhlídku okolí. Prvně vylezl na střechu hotýlku, kde ho fascinovaly zvláště trčící železné armatury, kterýžto fenomén se dal pozorovat na 95% všech budov. (Až mnohem později nám bylo vysvětleno, že kvůli častým zemětřesení musejí Řekové stavět ze železobetonu a armatury tam nechávají pro to, že tak je daná stavba považována za nedokončenou, což znamená, že se platí nižší daně. Opuštěných hrubých betonových staveb – v našem slangu bunkry – a trčících armatur z jinak pěkných obydlených domečků bylo opravdu hodně.)

Pláž byla od našeho ubytování vzdálena asi 20 m (nevídaný luxus), nicméně Jirka se vydal tam, kam běžný turista (natož Řek) nezamíří. V 35°C se vyšplhal na kopec na konci zátoky a byl odměněn nádherným výhledem, zvl. na druhé straně kopce se nacházel skalnatý oblouk a malá laguna s průzračnou vodou.Odpoledne dorazila delegátka. Dozvěděli jsme se, že ze Stegny jezdí jeden autobus denně a to kolem (!) půl deváté ráno, objednali jsme si půjčení auta a zaplatili výlet na vedlejší ostrov Symi. Pojedli jsme řecký salát a tzatziky (co jiného první den v Řecku!) a šli jsme na procházku na druhý konec Stegny. Je to opravdu malé letovisko, promenáda kolem pláže má asi tak 100 m, ale vzhledem k tomu, že silnice je slepá, byl tam klídek. I když polovinu všech turistů tvořili Češi (snad nejen ve Stegně), celkově byl poznat odliv návštěvníků – prý kvůli krizi a aktuálně kvůli katastrofickým zprávám v celosvětových médiích o řeckých nepokojích, které se ale ostrovů vlastně vůbec netýkaly.

20. června, neděle

Ráno jsme hned vyrazili k Jirkou objevenému oblouku. Překonání kopce nebylo ani nějak náročné, zato výhledy úžasné. Okolí sice bylo dost vysušené a jedinou vegetaci tvořili přízemní tuholisté a trnité keříky, ale vše zachraňovalo nádherné moře. Nad Stegnou byla v drolící se skále proražená nová silnice, veškeré zemní práce hotovy, ale žádný asfaltový povrch, takže ani nebyla využívaná. Stavba obnažila už tak skoro holý povrch a tudíž nebylo těžké vymyslet pro Stegnu novou přezdívku: pískoviště.
V laguně u oblouku jsme se koupali celé dopoledne, Jirka šnorchloval a já se chvilkami opalovala. Ve stínu jsme hráli karty, ale sluníčko postupovalo docela rychle, takže nám nakonec žádný stín nezbyl. Byli jsme se projít ještě kus dál od Stegny, ale stínu k odpočinku už jsme moc nenašli.
Řekové (alespoň na Rhodu) jsou opravdu pouliční národ. Kromě pár jídelních stolů vytažených před dům, ale až na druhou stranu silnice, kde rostl stromek poskytující stín, jsme viděli pár tzv. otevřených domečků. Byly to malé stavby, jeden zavřený pokojík vzadu (nejspíše ložnice) a vepředu to snad ani nebyla místnost, ale hodně otevřená terasa, kde byla kuchyně a televize, v podstatě tedy obývací pokoj přímo na ulici. Mezi těmito stavbami vynikal jeden super otevřený domeček, který tu obývací terasu neměl zavírací skleněnými okny, nýbrž průhlednou plastovou fólií na zip, tak jako stan. Takže i když byli jeho obyvatelé pryč, do obýváku jim bylo krásně vidět, přes televizi měli přehozený hadr a bylo uklizeno. Domek stál přímo u silnice, od jejíhož provozu byl uchráněn pouze vlastním zaparkovaným vozem. Nevím, jak to domorodí Řekové dělají, jestli tak nějak přirozeně jako kolemjdoucí nemají potřebu dívat se do cizích obýváků a nebo jim to oboustranně nevadí – třeba jsou to známí a tak si ještě popovídají. Na vesnici mi to ani nepřipadá tak divné, ale ve větších městech to funguje také tak, dveře otevřené dokořán a za nimi chlap na kanapi si dává poobědovou siestu. Jiný kraj, jiný mrav!
O výskytu komárů ve Stegně jsem byla informována dopředu, proto jsem taky zakoupila Raid do zásuvky. První dvě noci na nás byly podnikány pouze průzkumné kamikadze, třetí noc však komáří armáda zaútočila naplno, Raid neRaid. Desítky komárů bzučely a pily krev s takovou intenzitou, že jsme za celou noc usnuli možná tak na půl hodiny.

21. června, pondělí

Konečně zvonil budík a tak jsem z postele vyskočila jako (leklá) rybička, abych nachystala věci na dnešní výlet místním autobusem do města Rhodos. Protože měl jet někdy okolo 8:30, vyrazili jsme na zastávku o něco dříve. Bus samozřejmě dorazil později, tak jako i ostatní dny, co jsme ho využili. Ovšem to nejdůležitější bylo, že přijel a po vymetení všech plážových ďur po cestě nás i dovezl do města. Autobusy staví hned vedle přístavu, takže jsme se nejprve byli projít tam.
Současnými symboly města jsou laň a jelen, jejich sochy jsou pak umístěny na vysokých sloupech z každé strany vjezdu lodí do přístavu. Pravděpodobně na stejném místě před více než 2000 lety čněl do výše 32 m jeden ze sedmi divů starověku: Kolos Rhodský. Představoval boha Slunce Helia, jeho hlava měla trnovou korunu na způsob americké sochy Svobody, přičemž jeden osten prý měřil 1,7 m. Koruna byla pozlacená, na slunci se leskla a tak dávala znamení mořeplavcům podobně jako maják. Při zemětřesení v roce 226 př.n.l. se Kolos zhroutil a nezachoval se z něj ani kousíček, i jeho konkrétní podoba vlastně není zcela přesně známa.
V přístavu jsme koukali na více či méně luxusní lodě a prošli se okolo tří zbývajících větrných mlýnů. Poté jsme zamířili na procházku po starém městě. To je obehnáno obřími hradbami, které na přelomu 15. a 16. století postavili Johanité (rytíři řádu Sv. Jana) na obranu před Turky. Hradby jsou mohutné a je na ně impozantní pohled zvláště z moře. V hradním příkopu, který nebyl nikdy zatopen, se dá procházet okolo města, kam z něj vedou i malé průchody. Dominantou starého města je Velmistrův palác, který byl zrovna pod lešením, tak jsme si té majestátnosti moc neužili. Hned od paláce vede Rytířská ulička, kde byl každý dům kdysi obýván rytíři jedné země (Francouzi, Španělé, Italové, Angličani..). Dnes je to jediná ulice, která není ověšena krámky se suvenýry. Většina ostatních domů jsou tak buď restaurace nebo obchody. Rhodos je také městem tří kultur, kdy vedle sebe svého času v poklidu žili lidé vyznání křesťanského, židovského a muslimského. Během chvilky tak může turista navštívit kostel, synagogu i mešitu. Za druhé světové války byl ostrov obsazen Nacisty, kteří místní židovskou komunitu zdecimovali. Poslali do koncentráku všech 1600 Židů, z nichž se na ostrov vrátili 2 (slovy: dva).
Zpáteční cestu jsme busem absolvovali pouze do města Archangelos, které je se 6 tisíci obyvateli druhým největším sídlem ostrova, a nachází se asi 4 km od Stegny, kam vede z tohoto směru prudce klesající silnice. Pěšky jsme to ušli celkem rychle, naštěstí jsme v tom horku šli směrem dolů.
Po osmé hodině večer, akorát když jsme popíjeli víno po večeři, se přihnal chlápek z půjčovny aut. Položil před Jirku papír, ukázal pouze na kolonku „jméno“ a „podpis“, vzal si peníze a pak šel s Jirkou k autu. To bylo zaparkované uprostřed silnice, chlap řekl Jirkovi, ať si to přeparkuje. K tomu účelu odtáhl popelnici a než Jirka stačil provést manévr, byl v čudu. Návrat vozidla fungoval podobně, dali jsme klíče od auta pod rohožkou u řidiče a nechali ho odemčené. Zvláštní systém, ale když si uvědomíme, že jsme na ostrově, tak co by s tím autem zloděj dělal, je ten způsob vlastně pohodlný.
Odedneška praktikujeme před spaním nový rituál. Po večeři zavíráme všechny dveře a přibližně 15 minut se věnujeme … vybíjení početné komáří letky! Já tak činím holýma rukama, Jirka účinnější zbraní – ručníkem – kterým lze likvidovat nepřítele i na stropě. Vysíleni námahou v horku se vydáváme na každovečerní procházku, buď po promenádě sem a tam, nebo na konec pláže, kde je lavička zvoucí k příjemnému posezení. Po návratu pobijeme opožděné jedince a jdeme spát. Občas je třeba vstát i v průběhu noci a pár potvor sprovodit ze světa. Až poslední den jsme si všimli škvír pod vstupními dveřmi, celou dobu jsme nechápali, kde se tam ty nové a nové mrchy pořád berou. Také jsme se poslední den dověděli, že na místní komáry nefungují české repetenty. Na řecké hmyzáky je třeba koupit řecký Raid. Tak třeba příště…

22. června, úterý

Opouštíme pískoviště a jedeme na výlet! Jen asi po 20 minutách jízdy jsme dorazili na první zastávku, v údolí plném borovic teče potůček, přičemž v jednom místě se slévá 7 malých pramínků. Proto místo dostalo název Epta Piges, Sedm pramenů. Má mysl i tělo se ovlažili v té záplavě šťavnaté zeleně, kde jsme se procházeli v příjemném lesním stínu. Potůček napájí malý rybník a abychom se k němu dostali, můžeme se buď plahočit přes kopec a nebo jít úzkým vybetonovaným tunelem, po kotníky ve studené vodě a k tomu potmě. Samozřejmě volíme variantu b, já jsem šla dokonce bosky, žádný sliz tam nebyl, jen pár kamínků a poslepu se stejně nedalo jít rychle. Byla to osvěžující zkratka. Potůček za rybníkem dále tekl v hranatém vybetonovaném korýtku, podél něhož vedla vyšlapaná cestička. Ta však záhy skončila, z mostku zbyly pouze dvě podélné traverzy a pod nimi 20 m jáma.
Další destinací je Kamiros. Jsou to vykopávky antického města, jednoho ze tří původních na ostrově. (Druhým byl Ialisos a třetí Lindos, který existuje dodnes. Místo měst Kamiros a Ialisos vzniklo město Rhodos.) Naleziště se nachází na západním pobřeží ostrova, které je návětrné a o dost zelenější než východní pobřeží, na kterém se ale nachází většina turistických pobytových destinací. Moře na východě je klidné, na západě větrem dost rozvlněné, až nebezpečně. Při procházení se mezi zbytky města Kamiros jsme měli nádherný výhled na moře, ale i do okolní krajiny. Vykopávky samozřejmě nejsou tak dokonale zachovány jako Pompeje, ale i tak mě vždy fascinuje, co ti lidé tenkrát všechno už uměli a jak to měli perfektně vymyšlené (např. cisterny na vodu nahoře na kopci). Po prohlídce jsme si šli pojíst svačinu na nedalekou pláž, kde jsme poprvé zakusili neustávající fičák západního pobřeží.
Již zmiňovaný Ialisos leží kousek severně od Kamirosu. Rozkládá se na hoře Filerimos a k vidění jsou památky různého stáří, od antických přes středověké až po současnost. Ty antické tvoří pár zdí a šutrů na zemi, středověký je malebný klášter a ze současnosti je křížová cesta zakončená obludným betonovým křížem, do jehož ramen se dá vylézt jako na rozhlednu. Je odtud vidět až na město Rhodos. Už jsme skoro vycházeli z památkové zóny, když Jirka zahlédl nějakýi objekt ve svahu. Já tvrdila, že je to garáž, nicméně se z toho vyklubala jakási středověká pomalovaná z části podzemní kaplička . V okolí kláštera se procházelo několik pávů, ten nejpyšnější nám svou nádheru ukázal v plné parádě. Jedno paví brko mi Jirka našel na zemi a já si ho propašovala až domů.
Už byl skoro večer a na cestě domů jsme měli ještě jedno významné místo: Petaloudes – Údolí motýlů. Přijeli jsme 5 minut před zavíračkou, což jsme netušili, že do nějakého údolí se bude platit vstupné. Prošli jsme si jen kousíček za brankou, tekl tam potůček, údolí bylo pěkně zelené a podle informačních tabulí byla na každém kroku nějaká občerstvovací budka. Motýlci lítali i přes plot, tak jsme jich pár oranžovo-černých viděli.
Úplně na konec dne jsme se ještě stavili mrknout na údajně nejkrásnější pláž ostrova Tsambika, která je od Stegny coby šutrákem dohodil, takže jsme si tam naplánovali výlet na později, už bez auta.

23. června, středa

Tento den začínal menší túrou na necelých 1000 m vysokou horu Profítis Ilias. Podle průvodce mělo okolí vynikat pro danou lokalitu netypickou krajinou a flórou. Po cestě k hoře jsme se ještě stavili v malém, ale krásném kostelíku Ag. Nikolaos Fountouklu u cesty. Co jsme vyjeli ze Stegny bylo zataženo a i sem tam nějaká sprška byla. Čím blíž jsme byli k Profítis Ilias, tím intenzivnější déšť byl. Dojeli jsme do „podhorského lázeňského letoviska“, vytáhli jsme deštníky a vydali se na kopec. Krajina byla opravdu malebná (až na ty vysílače na vrcholu), rozhled do okolí byl trochu mařen šedými mraky, ze kterých na chvíli pršet přestalo. Lázeňské domy v mini letovisku připomínaly alpskou architekturu a opravdu, vystavěli je tam za okupace Němci. Nicméně dnes je půlka baráků opuštěných.
Na západním pobřeží jsme měli vyhlídnuté dvě zastávky a to zříceniny johanitských hradů Kameiros a Monólithos. Z obou dvou jsou úchvatné výhledy na moře, blízké ostrovy a do okolní zelené krajiny. Na Monólithosu se nachází ještě funkční kaplička, kde mě zaujaly zvláště vstupní dveře. Jsou nízké, takže se člověk musí sklonit, aby prošel.  No a pro ty, kdo se skloní málo, je horní třetina obložena bílým polystyrenem, takže se úrazy hlavy nekonají. Pod hradem Monólithos je pláž Kap Fourni, na kterou vede poměrně dlouhá klikatá silnička, která ale opět nabízí dech beroucí výhledy. Na pláži jsme poobědvali a kochali se různými odstíny modrého moře, které díky silnému větru tvořilo velké vlny.  Pláž byla zakončena obrovským šutrem z měkké horniny, který čněl do moře. Vedla na něj pěšinka, která procházela kolem malé vydlabané jeskyně, prý pohřební komůrky. Na konci šutru jsme pozorovali sílu moře a vlny, které se o něj tříštily. Vítr byl tak silný, že jsem měla pochyby, jestli stabilizátor v mém foťáku bude dostatečný a tedy že nebudu mít rozmazané fotky. Naštěstí byl.
U parkoviště hradu Monólithos byla malá restaurace, tak jsme si zašli na kafe. Vybrala jsem tématicky řeckou kávu a pak mi těsně po objednaní došlo, že nám určitě donesou „turka“. A taky že jo, ale soc byl oproti tomu českému takové jemné blatíčko. Totiž to, co je zcela typické v Turecku, je taky úplně typické v Řecku (modré oko, koberce, polštářky, želé bonbony, gyros/kebab, atd.).
Dále jsme jeli na jih podél západního pobřeží. Byla to pěkná rovná cesta, nikde žádný barák, jen divoká příroda a moře. Jeden z ostrůvků nám na chvíli zamotal hlavu, neboť jeho silueta se podobala velké válečné lodi. Doma na googlemaps jsem si ale ověřila, že to byl opravdu ostrov.
Kolem šesté hodiny jsme dorazili na jižní cíp ostrova – Prasonisi. Je to vlastně takový poloostrůvek spojený s pevninou jen úzkou pláží, která navíc při přílivu muže být celá zatopená. Místo je vyhlášeným rájem surfařů a kitařů, jelikož vítr zde snad nikdy neustává a k dispozici jsou jakoby dvě pláže. Brouzdali jsme se po kotníky ve vodě,  vpravo moře, vlevo moře, pozorovali jsme šikovné kitaře a šli jsme směrem k poloostrůvku. Ten jsme celý přešli až na úplný cíp, kde stál maják. V zapadajícím slunci bylo místo velice romantické, a když se slunce schovalo za tmavá mračna, působilo na nás okolí se skalami a bouřícím mořem až apokalypticky. Jirka si mezi pěknými kameny vybral těžítko, pak našel ještě jedno a nemohl se rozhodnout, které je hezčí, tak táhl obě. V půlce zpáteční cesty cítil, že se mu nějak pronášejí a tak začal přemýšlet, že jeden šutr zahodí. Nakonec si to ale rozmyslel a statečně dotáhl oba až do Stegny.
Na cestě zpět jsme se ještě stavili do večerního města Lindos, které je prý jedním z nejkrásnějších v celém Řecku. Na skále nad městem se tyčí antická akropole, která je v noci osvětlená. Spleť uliček bílých domů je ověšená obchůdky se suvenýry, kde se za vlahých nocí proplétají stovky turistů.

24. června, čtvrtek

Poslední den, co jsme byli auto mobilní, jsme strávili na destinacích východního pobřeží. Dopoledne jsme jeli na dvě malebné pláže: Anthony Quinn a Ladiko. Jsou to malé skalnaté pláže v téměř uzavřených zátokách a opravdu by byly moc pěkné, kdyby na každém možném centimetru nebyly zapíchány slunečníky a lehátka. Lidé, kteří přijedou jen tak na hodinku, si pak skoro nemají kam dát věci. Zátoka Anthony Quinn je pojmenována podle herce, který v šedesátých letech ve slavném filmu ztvárnil Alexise Zorbu. Naštěstí (pro nás) celkově na ostrově bylo přítomno málo turistů a tak většina lehátek zela prázdnotou.
Už jsem se zmínila o pláži Tsambika, nedaleko Stegny. Nad ní se tyčí skála, na jejímž vrcholu je malinkatý klášter stejného jména. Jak jsme se dověděli z průvodce, jedná se na Rhodu o celkem běžné křestní jméno. Tento klášter tu byl vystavěn pro to, že si někdo něco přál a ono to vyšlo, takže ten někdo jeho výstavbou poděkoval. Záměrně legendu vyprávím takto neurčitě, protože tento model lze použít snad pro každý kostelík či klášter na ostrově, a že jich tam je! Starý klášter Tsambika (existuje i nový) je významným poutním místem. Zvláště ženy toužící po potomkovi poslední úsek pouti musí absolvovat s pytlem šutrů na zádech. Momentálně nahoře asi spíše potřebují písek do malty, tak je u paty výstupu nasypaná hromada a hned vedle igelitové pytlíky, takže kdo chce (nejen ženy) si může nabrat a donést nahoru. Kostelík je moc pěkný a budu se opakovat, že z vrchu kopce jsou krásné výhledy na moře a okolí. Co mě ještě docela překvapilo je, že za kostelíkem se nacházela malá budova se splachovacími záchody.
Na Lindos jsme se už podívali v noci, zbývala tedy prohlídka za světla. V uličkách se ploužilo znatelně méně turistů než večer. Prvně jsme zamířili na Akropolis. Archeologická místa byla pro mě, držitelku učitelské kartičky ITYC, zadarmo, nebo aspoň za polovic. Akropole Lindu je poměrně rozlehlá a také obsahuje památky staveb různých období. Nejvýraznější jsou samozřejmě antické sloupy, které v kombinaci s výhledy na modrou mořskou hladinu působí úchvatně. Na Akropoli je možné se nechat vyvézt z města na oslu. Těch pár turistek, co jsme na cestě dolů potkali, ale nevypadalo moc spokojeně. Asi poprvé v životě viděly takhle zblízka podobné zvíře. Z Akropole jsme slezli přímo na hlavní pláž, kde byly opět slunečníky na 5 cm od sebe. Skoro žádný turista se tam neválel, nicméně jestli je tam někdy plno, to musí být psycho, ležet tak blízko cizích potících se lidí… Lindos měl být naší původní dovolenkovou destinací. Je to moc pěkné městečko, ale právě pro to, že je tak vyhlášené, je i přecpané lidmi. Naše klidné pískoviště Stegnu s mořem u nosu a bez slunečníků jsme si tak pasovali na značku ideál.
Druhá pláž Lindosu se nachází v zátoce St. Paul, kde si bez zaplacení slunečníku také není kde lehnout. Na kraji zátoky je malinký kostelík, který jsme ale nenavštívili, neboť v době naší přítomnosti v zátoce se tam konaly svatby. Viděli jsme dvě, jedna už odjížděla na lodičce za vyhrávání známé melodie z filmu Řek Zorba (mimochodem, věděli jste, že sirtakii není tradiční řecký tanec, ale že byl vymyšlen právě pro tento film, protože pro Anthonyho Quinna byly ty originální moc složité?) a za tleskání osazenstva pláže. Druhá svatba se teprve chystala. Bylo už kolem šesté večer, horko, že se člověk potil, jen seděl, a do toho nevěsta v nákladné róbě, očumovaná turisty (no, na mě vlastně taky čuměli přes plot ). Každý podle svého gusta, každopádně byli anglicky mluvící.

25. června, pátek

Ranním a jediným autobusem jsme se nechali vyvézt do Archangelosu. Je to takové ničím nevyčnívající městečko. Při procházce ulicemi jsme našli domy ošuntělé, klasické betonové bunkry, domky dole obydlené, nahoře s hrubou stavbou, ale i opravdu pěkné vilky. Městečko má krásný kostel se zdobenou zvonicí, která se tyčí nad krabicovými baráky. Nad městem je také akropole, která se sestává v podstatě jen z obvodové zdi bývalého hradu. Při cestě nahoru jsme potkali starou paní, která nás sama ochotně směrovala, kam dál, snažila se s námi povídat (řecky) a nakonec nás symbolicky poplivala pro štěstí. Takové milé setkání to bylo.
Jirkovi se zpět do Stegny nechtělo po silnici a tak jsme se vydali zdánlivě opačným směrem, po cestě která vedla do olivového háje. Po chvíli jsme dokonce narazili na vyšlapanou pěšinku ve skalnatém terénu. Pravda, Stegna se nám objevila v zorném poli z úplně jiné strany, než jsme si představovali, že se nacházíme, nicméně jsme se drželi cestičky a pohodlně postupovali směrem k moři. Došli jsme až na tu nově přichystanou, ale nedodělanou silnici, která pěšinku násilně přerušila. Byli jsme akorát nad naším hotelem, ale všude byly ploty, které mnohdy neohraničovaly vůbec nic, tak jsme museli hledat cestu jinde. Jeden plot dokonce chránil území zhruba 2 x 3 metry, kde uvnitř nebylo vůbec nic, ani stromeček, prostě nic. V okolí nechybělo pár betonových bunkrů.

26. června, sobota

Pro fakultativní výlet na ostrov Symi jsme se museli rozhodnout hned první den pobytu. Řekli jsme si, že se aspoň jednou svezeme na lodičce. Do Stegny pro nás přijel autobus od cestovky, tím linkovým bychom odjezd žádné z lodí z Rhodu nestihli, tzn. sami bychom tento výlet absolvovat v podstatě nemohli. V přístavu jsme nenastoupili na lodičku, ale na dobytčák – obrovský trajekt, kde na horní palubě sedělo asi 500 lidí, na spodní uzavřené palubě tak 200 – 300 a v nákladním prostoru by mohlo být pár náklaďáků (kdyby bylo třeba). V prvních minutách po vyplutí jsme mohli obdivovat nejlepší výhled, jaký na město Rhodos a jeho impozantní opevnění je. Pak už bylo jen dvě hodiny hučení motoru a větru ve společnosti stovek lidí.
Ostrov Symi se nachází na sever od Rhodu, velmi blízko tureckému pobřeží. Svého času byl dokonce důležitější než Rhodos. Stavěli se tam dobré lodě (až vykáceli všechno dřevo a teď jim nemá co zadržovat pitnou vodu, která se tam musí dovážet) a lovili mořské houby (než z moře téměř nevymizely, kdysi bylo na ostrově až 3000 lovců hub, teď jsou tam dva).
Příjezd do hlavního města Symi je také moc pěkný, městečko tvoří spousta barevných domečků vtisknutých do prudkých skal svažujících se do zátoky. Nejsou tu žádné moderní novostavby, když už se staví nový dům, je takový, jako ty původní, aby se zachovala malebnost místa. Delegátka nás zavedla napřed do obchůdku houbaře, kde nám bylo vysvětleno, jak se houby loví (obtížně), jak se dělí a že ty přírodní jsou strašlivě zdravé na mytí (jak už věděla i Kleopatra). Druhá zastávka byla u stánku s kořením, jehož majitel by ukecal i mrtvého a to v několika jazycích (samozřejmě i česky). Pak jsme dostali ani ne 2 h rozchod, než zase vyplujeme. Chtěli jsme vylézt někam na kopec pro lepší rozhled, měla tam být zřícenina johanitského hradu, nicméně delegátka nás poslala špatným směrem, tak jsme chvíli bloudili, ale nakonec jsme se na pěkná vyhlídková místa dostali (byla to síla, prudký kopec, 40°C ve stínu a nehnul se ani lísteček). Připojil se k nám Pepi – chlápek z našeho hotýlku, kvůli kterému jsme na cestě dolů málem zabloudili. Ale zase jsme se dověděli pár řeckých reálií, jelikož pán už několik řeckých ostrovů zcestoval a poznal náturu místních. K dobru přidal historku, že viděl syna majitelky našeho hotýlku, jak natírá zábradlí balkonu, před kterým roste růže. Trefoval se štětkou mezi lístečky místo toho, aby celý keř jednou rukou podržel a druhou zábradlí pohodlně natřel.
Vymezený čas uběhl moc rychle, sotva jsme přešli kolem přístavu sem a tam a už jsme museli zase na loď. Ta dál pokračovala 45 min plavbou na druhý konec ostrova, kde se nachází klášter Panormítis. Jedná se o jedno z nejdůležitějších poutních míst celého Řecka, a dokonce sem jezdí i Turci (tedy muslimové). Klášter míval několik tisíc mnichů, teď se o něj stará jeden. Kaplička je zasvěcena sv. archandělu Michaelovi, kterému se v případě přání, nejčastěji zdravotního charakteru, musí přinést dary (obvykle stříbrný přívěšek orgánu, který chce dotyčný vyléčit). Prý když se mu nic nedonese, vezme si to sám a na množství nehledí. Kostelík měl rozměry zhruba 4 x 10 m a touto místností se muselo protlačit 800 lidí během 20 minut. To byla totiž doba, kterou jsme dostali na rozchod, než zase vypluje loď. Myslím, že mě (nás) to totálně vyléčilo z jakýchkoli masových akcí. Pak nás čekaly další dvě hodiny hučení při transportu na Rhodos.
A celkové shrnutí výletu? Městečko Symi je opravdu moc hezké, ale taková masová rychlonávštěva z jeho půvabu hodně odebere. V klášteře Panormitis se dá přespat zadarmo (původní cely mnichů, kde jsou na zemi jen matrace). Pokud tedy jeden den přijedete do Symi, přejdete ostrov po svých (cca 7 km), přespíte v klášteře a teprve druhý den odjedete, lze tento výlet doporučit.

27. června, neděle

Původní plán na neděli počítal s cestou autobusem na pláž Tsambika, ale tak nějak jsem si říkala, že i u nás jsou v neděli jiné jízdní řády, takže je hodně pravděpodobné že žádný autobus nepojede. Snídali jsme na terase, když tu kolem nás něco málo po osmé prošel Pepi a jeho hvězda s tím, že jedou busem do Rhodu. Předpokládaný odjezd byl jako vždy o půl deváté. V 9:30 jsme konstatovali, že tedy nejspíš autobus jel. V deset se vrátil nasupený Pepi, že bus nepřijel a přitom ta blbá delegátka tvrdila, že jezdí denně. Mno, každý jsme nějaký!
My jsme vyrazili zase k oblouku, kde nás tentokrát vyrušil nějaký ochmelka na motorové lodičce, kdy do průzračné vody valil benál a kromě toho opruzoval už jen svou přítomností. Naštěstí to nebylo zas tak dlouho. Jirka si trénoval lezení po skalách, jednu cestu jsem absolvovala taky.
Odpoledne jsme se byli podívat na druhý konec Stegny, kde jsme opět museli lehce horolezit, asi jako kozy, o kterých jsem se ještě nezmínila, ale které tvořili stabilní inventář ostrova. Vyhlíželi jsme si cestu, kterou se budeme vracet o den později z pláže Tsambika.

28. června, pondělí

Dnes tedy konečně došlo na tu nejkrásnější pláž ostrova – Tsambika. Popojeli jsme kousek autobusem a od hlavní silnice jsme ještě museli sejít asi 2 km k moři. Pláž je nejkrásnější asi pro to, že tam není postavený jediný barák (jen pár dřevěných přístřešků – taveren), je dlouhá, široká, písečná, má pozvolný vstup do moře a nejsou tam velké vlny. Ze tří čtvrtin je opět plná slunečníků, ale úplně na konci je dost místa i pro ty, co lehátko nevyžadují. Na tom samém konci až u skal se taky pár lidí rozhodlo pro nuda pláž, přičemž ta jediná oficiální na ostrově se nachází ještě pár kilometrů severněji.
Byli jsme vybaveni dvěma kohoutovickými deštníky alias slunečníky. Jirka – architekt – z nich postavil dokonalý sluneční přístřešek. Pak jsme stavěli hrad, který jsem tentokrát projektovala já. Když byl dokončen a měl se fotograficky zvěčnit, přišly dvě vlny tak dlouhé, že nám dílo málem zničily. Před tím ani po tom už žádná taková nedošla. Časem se začal zvedat vítr, který přinesl i šedé mraky a tak jsem asi poprvé v životě při opalování zmokla (bylo to jen pár kapek, ale i tak!). Když to s návratem sluníčka nevypadalo úplně nejlíp, sbalili jsme se vydali se na pěší túru zpět. Nová silnice bez povrchu se ze Stegny táhla až sem, takže jsme ji využili pro pohodlnou cestu. Jen poslední úsek jsme zase kamzičili zkratkou, ale to kdybychom šli pořád jen po cestě, to by Jiřík nesnesl.
Večer jsme si zašli na večeři. Dříve jsme si prohlíželi menu jednotlivých restaurací, která byla většinou vystavena někde před vchodem. Obvykle tak bylo na potencionálního strávníka vidět a ten mohl být odchycen vlezlým číšníkem. Akorát jedna restaurace měla menu v zákrytu, tak jsme se byli inspirovat tam a když už jsme měli vlastně vybráno, rozhodli jsme se restauraci opravdu navštívit. Byla to jediná restaurace s menu v češtině, jak hrdě hlásala reklamní tabule. Číšník byl moc příjemný, jídlo výborné a vůbec celý večer byl fajn. Až na to, že byl náš poslední.

29. června, úterý

Tak to opravdu přišlo, poslední den… Strávili jsme ho na pláži ve Stegně, hráli karty a povídali si. Museli jsme si připlatit za pokoj, abychom tam místo do 12 h mohli zůstat až do půl jedenácté, kdy pro nás měl přijet odvoz na letiště. Ve dvě k nám ale došla paní majitelka, že by potřebovala náš pokoj, tak jestli bychom se mohli vystěhovat dřív, že nám dá k dispozici jiný. Byla jsem poněkud naštvaná, že musím změnit organizaci dne, nakonec to ale vyprchalo a spíš mi bylo babky líto, protože jsme ten manévr vůbec nepochopili. Proč nemohla dát nové lidi tam, kam nás provizorně umístila? Největší gól byl to, že nikoho z nového turnusu do našeho původního pokoje neubytovala. Takže po nás akorát musela uklízet dvakrát.
Po tentokrát brzké večeři jsme si šli sednout na naši oblíbenou lavičku a zůstali jsme až do poslední chvíle. Když jsme se vrátili na hotel pro věci, Pepi a spol. valili klíny do hlavy nově příchozím – jak je blbá delegátka, blbá je i paní domácí, bez klimy ani h…. (my ji zaplacenou a tedy zapnutou neměli) a tak dále. Myslím, že práce delegáta nebude zas taková hawaii, jak to na první pohled může vypadat.
Na letišti prý byla stávka, ale jelikož Řekové zvláště na ostrovech nežijí už z ničeho jiného než turismu (jsou to jednodušeji vydělané peníze než dřinou v zemědělství), chovali se k nám hezky, všechny lety odbavili a my nakonec měli jen půl hodiny zpoždění na přistání v Brně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.