Výprava za svatbou – červen 2009

Středa 17.6. Odjezd byl plánován přibližně na 13h, ale jak už to bývá, z Brna jsme se vymotali někdy kolem 15h. Hlavní příčinnou byla pravděpodobně logistická operace „jak nacpat celou domácnost do kufru Peugeota“. J.T. je ovšem zkušený cestovatel a tak to dokázal! Na vysvětlenou: stany, spacáky a jídlo je OK, ale my s sebou táhli ještě in-line výbavu pro 4 osoby.

Do cílové destinace Zell am See jsme dorazili celkem hladce před 22h. Vrátnice kempu zela prázdnotou, nicméně kluci narazili na české návštěvníky, kteří nás solidárně vpustili za bránu a my se tedy mohli v klidu prospat a nabrat sil na další den.

Čtvrtek 18.6. Oblast Zell am See a Kaprun, vzdálená cca 80km jižně od Salzburgu, je známá především jako středisko zimních sportů, avšak na letní vyžití je k dispozici přes 250 km cyklostezek. My jsme se po jedné vydali, ovšem pozorný čtenář již tuší, že na bruslích. Byl krásný den, sluníčko svítilo o 106 a my se kochali nádhernými výhledy na ještě zasněžené vrcholky okolních hor. Kvalita povrchu stezek byla různá, chvílemi perfektní hlaďoš, většinou průměrný asfalt a někdy i pro brusle v podstatě nesjízdný terén. Pravděpodobně by stálo za to si cyklostezky napřed projet na kole a zmapovat, které úseky jsou vhodné i pro bruslaře. Nicméně i tak jsme si to užili (snad všichni, že, Milane 😉 ) a Jiřík má na tento den i památku. V městečku Kaprun měli malé scate hřiště s překážkami, Jirka měl jen chrániče zápěstí a i přes to se vydal machrovat na skokánky. A tak má teď na předloktí cca 20 cm strup, šikulka!

Bruslení oko ZellAmSee

Večer jsme si dali ještě koupel v jezeře, hmmm.. teplá voda vypadá jinak, ale i tak to bylo příjemné (až na ty kytky, do kterých se plavající člověk zamotával).

Pátek 19.6. Začíná se kazit počasí. Ráno je zataženo, rychle balíme stan a vyrážíme na jih, do Dolomit. Cesta trvala o něco déle, než jsme předpokládali, jízda přes hory uzounkou klikatou silničkou je náročná. Zpestření se nám dostalo v podobě tyrkysové říčky, která protékala údolím na bílém vápenci, nádhera!
Brzy odpoledne jsme dorazili do městečka Pécol. Jen co jsme postavili stany a něco málo pojedli, spustil se liják. Vycházka do přírody tedy byla přerušena a Milan ji strávil v telefonní budce. Po přeháňce jsme konečně vyrazili do přírody. I šedé mraky se trochu rozestoupili a dali nám nahlédnout na dramaticky vyhlížející horu Monte Pelmo. Na vycházce jsme se bavili zastaveními pro dobrou kondici, kde na cedulkách byl popis různých cviků na připraveném nářadí. Zvláště ručkování ve visu nedělalo Milanovi žádné potíže! J+J se pak hnali po posledních splazech sněhových polí. Jednou ho museli oželet díky říčce, podruhé ho však dosáhli a to i s jeskyní. Pak zas začalo pršet, museli jsme se tedy vrátit do kempu.

 

Monte Pelmo


Sobota 20.6. Ráno vyrážíme směr Rovigo, dějišti té velké události. Měli jsme trochu problém najít náš hotýlek, tzv. Bed&Breakfast. Jirkova GPS je však neomylná. Paní domácí již od pohledu působila zvláštně a to jsme ještě neviděli dům, později přejmenovaný na vetešnictví. Byl totiž absolutně přecpán krámy všeho druhu. Paní domácí, bývalá učitelka, též vlastnila kočky, jejichž odér byl zvl. na chodbě docela cítit. V místnostech se nacházely minimálně 2 osvěžovače vzduchu, takové ty co každou půl hodinu sami vystříknou dávku a nebo reagují na pohyb (Jirka tak dostal přímý zásah do obličeje, když si neprozřetelně položil hodinky hned vedle toho krámu a ráno si je pak chtěl vzít). Kluci pak komentovali pokoje stylem: …až sem paní přijde uklízet. To myslíš jako za půl roku? Ale jinak dobry, nebylo by co vyprávět, ne? 😉
J.T. a Milan odjeli poznávat deltu řeky Pád a Jirka a já jsme se hodili do gala a vyrazili do kostela. Snoubenci dorazili po italsku se spožděním, ale moc jim to slušelo. Zvláště nevěsta byla překrásná! Mše trvala něco přes hodinu, byla hlavně italsky, ale některé části byly i ve francouzštině. Po obřadu následoval přesun na oslavu. Jelikož jsme (Jirka 🙂 zapomněli vytisknout mapu, šla jsem zjišťovat, kam že to máme dojít (pěšky). Restaurace byla z Roviga vzdálena cca 20km, no to bychom asi nedošli. Naštěstí nás svezl ženichův bratr. Restaurace s hotýlkem byly pěkné, akorát dělané na podobné typy oslav. Odpoledne se sice vyčasilo a i slunce svítilo, ale foukal poměrně silný a studený vítr, takže jsem se v šatečkách klepala jak ratlík. Ještě před večeří se novomanželé fotili se všemi účastníky. K tomu účelu měli sepsaný seznam: Foto 1 – rodiče ženicha, Foto 2 – rodiče nevěsty, Foto 3 – kamarádi z Padovy, …. až došlo na Foto Erasmus, kam jsem patřila já a můj doprovod. Marco a Delph se totiž poznali ve Španělsku na Erasmus pobytu, kde jsem se zrovna nacházela i já. Byli pozvaní i jiní kamarádi, ale kromě Marianne – Francouzky a dlouholeté Delphininy kamarádky, nedorazil už nikdo jiný.
Celá svatební oslava byla v podstatě jen o jídle. Stoly měly zasedací pořádek. Protože M&D hodně cestují, každý stůl měl jméno jedné z jejich navštívených destinací. My jsme seděli u stolu Praha. Všechny jmenovky byly natisknuté na malinkých papírových vlaštovkách, opravdu si s přípravou svatby vyhráli do posledního detailu. Na stolech bylo k dispozici i menu večera, mělo asi 7 nebo 8 chodů, ochutnávku sýrů a svatební dort. Celou dobu jsme jen seděli a jedli, novomanželé pak mezi jednotlivými chody obcházeli stoly a povídali si s pozvanými. Těch bylo mimochodem kolem stovky. Novomanželé pak všem moc poděkovali a dokonce Delph v tak emočně vypjatém okamžiku řekla česky „děkuji moc“. Po dortu se třetina lidí zvedla a odešla. Marco kdysi hrával na kytaru v kapele, tak nám kolem jedné hodiny ranní předvedl malou exhibici. Pak se chvíli tancovalo a byl konec (po druhé hodině).

Společné foto po svatbě

Neděle 21.6. Jediná noc v posteli a my jsme v ní strávili sotva 5 hodin. Paní domácí nám nachystala snídani, skrz naskrz italskou – tzn. samé přeslazené sušenky, marmeládu a nezbytnou Nutellu. Tento název vyslovovala s tak typickým italským přízvukem, kterým jsme se bavili ještě dlouho. Byli jsme všichni pozváni na oběd s M&D na 12:30h. Dopoledne jsme vyplnili krátkou procházkou po Rovigu, na místo oběda jsme dorazili kolem tři čtvrtě na jednu a zůstali jsme ještě chvíli sedět v autě. Milan totiž zrovna četl knihu o národnostních zvyklostech a o Italech psali, že na schůzky v podstatě chodí v čas, ale nechtějí být na místě jako první. Proto krouží okolo než někdo vyměkne, postaví se na určené místo a pak se dostaví i ostatní. Jak jsme tak chvilku seděli, nikde nikdo a najednou, z před námi již delší dobu zaparkovaného auta, vylezli lidi a šli na oslavu! Takže to tak opravdu funguje.
Na obědě už bylo méně lidí než v sobotu, bylo to také o dost méně oficiální, ale moc příjemné. Konečně jsme měli trošku více prostoru popovídat si s novomanžely.
Kolem 16h už jsme ale zase vyrazili na cestu, cílem bylo Chorvatsko, kde jsem ještě nikdy nebyla. Večer jsme dorazili do kempu kousek za Poreč. Byl to hyper obr kemp, s luxusním sociálním zázemím a vybetonovanou pláží, nad kterou právě kýčovitě zapadalo slunce. Vybrali jsme si místečko pro stany těsně u pláže a tak si ještě J+J dali noční mořskou koupel.

Pondělí 22.6. Jeli jsme dále na jih poloostrova Istrie. Po cestě jsme se stavili v malebném městečku Rovinj, kde jsme vylezli na věž kostela, která měla snad ještě původní dřevěné schodiště. Odpoledne jsme přijeli až na konec poloostrova a ubytovali se v kempu. Taky byl rozlehlý, ale už takový normálnější a hlavně poloprázdný. Zase začalo poprchávat, tak museli kluci na vaření vyrobit přístřešek mezi borovicemi. J.T. tuhle oblast znal a hned po jídle nás vzal na procházku kolem skalnatých útesů úplného cípu Istrie, který má jistý stupeň přírodní ochrany. Zjistila jsem, že jakmile J.T. vidí vodu, hned letí všechny hadry dolů a už se rochní. Tato večerní procházka tedy nebyla výjimkou.

Úterý 23.6. Ráno jsme sbalili věci, nechali auto ještě v kempu a vyšli na v podstatě celodenní výlet na útesy, které jsme předešlého večera jen zběžně proběhli. Bylo zataženo, ale aspoň nepršelo a taky venku vlastně nebylo moc lidí. Skály a moře byly nádherné, místy se tmavě modrá voda měnila na azurovou, podle barvy horniny na dně. Došli jsme skoro na konec, hledajíc vhodné místo na koupel. Sice nesvítilo slunce a teplota vzduchu byla kolem 20 stupňů, nicméně teď už ani Milan neodolal a vrhl se s námi do vln. Měli jsme s sebou jedny ploutve a brejle se šnorchlem, o kteroužto výbavu jsme se podělili a tak se podívali přes průzračnou vodu i na zajímavé dno. Po koupeli jsme poobědvali meloun a dobré italské červené, takže nálada byla výborná. Na cestě zpět nás J.T. zavedl do „restaurace“ postavené z bambusu, která vypadala velmi stylově, jak z Flinstonů. Poslední zastávka byla u jeskyně, kam byl přístup jen po moři, a tak se J+J opět ocitli ve vodě, aby ji mohli prozkoumat. J.T. si cestu do moře zkrátil skokem cca z 10m. Naštěstí ho dole jistil Jirka, který předtím prozkoumal dno a určil oblast dopadu.
I když jsme měli před sebou ještě jeden den dovolené, nakonec jsme se kvůli špatnému počasí rozhodli pro cestu domů. Trvala za deště asi 10h a velký dík patří Jirkovi T. za to, že nás bezpečně a v pohodě dovezl až domů.

Chorvatsko

Kuci, bylo to super a těším se někdy příště! 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.