Králický Sněžník 08

Letošní Velikonoce jsme strávili na jedné chatě pod Králickým Sněžníkem. Před dvěma roky jsme už jednou tady blbli s partičkou stejných dobrodruhů, tak jsme se rozhodli tento super výlet zopakovat.

Na chajdu jsme přijeli ve čtvrtek večer. Cestou jsme stáli ve frontě, ale oproti hromadné bouračce na D1 to bylo jen chvilkové zpoždění. Začal padat sníh (u muzea 1cm) a lidi jezdili jako v létě. Jak už je s Petrem zvykem, jeli jsme podle GPS, takže o zajímavou cestu jsme měli postaráno. Již několikrát jsme mohli obdivovat Peťovu oddanost sledovat byť i nesmyslnou cestu GPS-ky, nicméně jeho největší výkon (zajížďka – i když pěkná – kolem 80 km) jsme nepřekonali. V takových situacích se člověk opravdu dostane do míst, kde dávají slepice dobrou noc, ale člověk se aspoň dostane do těch hezčích koutů naší krásné země.

 

U chaty jsme zjistili, že posádka prvního auta již byla na místě a užívala čerstvě napadlého sněhu. Ubytování proběhlo bez zbytečných průtahů, i když jsme museli trochu zabojovat o pokoj s vlastní koupelnou, a už jsme začali plánovat výlet na příští den.
Balet se provázky Ráno jsme se probrali, venku chumelenice, někdo navrhl, abychom šli do obchodu něco dokoupit na zub. Nicméně do obchodu jsme se nedostali. Již od chaty jsme nabrali špatný směr a to po modré na sever prudce do kopce. Tady asi žádná Jednota nebude, pomyslel jsem si, ale nic jsem neříkal, protože do obchodu chodíme každý den. Asi po 1 hodině jsme došli na hřebenovku, kde jsme s Luckou nasadili naše nové sněžnice. Šlo se moc dobře, i když čistý prašan nebyl zrovna to nejlepší pro lehkou procházku. Cestou jsme posvačili a po 5km jsme potkali naše spolucestovatele jak jdou nazpátek se slovy, že dál to nejde. Jelikož jsme měli sněžnice jen já a Lucka, rozhodli jsme se že půjdeme trochu jinak a já jsem naplánoval zkratku lesem. Proč se taky vracet po známé turistické nedobrodružné cestě, že. Tentokrát jsem podle ruční GPS neochvějně zvolil cestu po svahu dolu na žlutou stezku. Zprvu to šlo, pak se svah nepříjemně narovnal do svislé polohy a sjezd po sněžnicích nebyl úplně optimální. V posledním tažení jsme museli sundat sněžnice a pár metrů sjet po zadku. Lucka to okomentovala slovy „mohlo to být ještě horší, mohli jsme zkončit v nedalekém potoku“. Další cesta už byla relativně klidná. Jen jsme si razili cestu čerstvým prašanem pod sjezdovku a pak už ťapkali po asfaltu. Večer jsme už byli na chatě v plném složení. Hodně jsme povídali, vařili, hráli přivezené deskové hry a tak všelijak.

Druhý den jsme se šli podívat na sjezdovku. Místní vlekaři připravili pro lyžaře atrakce na konec sezony v podobě obřího slalomu pro veřejnost. Jako první jej sjel nějaký závodník takže prý lidi byli pěkně nas… podle slov závodnice z řad veřejnosti. Dále pak živou kapelu a na závěr sjezd masek na čemkoli. Většinou se jednalo o místní obyvatele ve starých oblecích sjíždějící svah ná zánovních jasankách kandahár lavóro stylem. Pro lepší výhled jsme si vyšli po černé sjezdovce na vrchol a udělali pár pěkných fotek po okolí. Večer na chatě jsme hráli dvě zajímavé hry. První spočívá ve svázání dvou lidí do takového celku a tito dotyční se musí od sebe oddělit. No srandy bylo kopec, Bóra co půlhodinu komentoval jak jsou na tom holky dobře a jakou dobrou cestou se na to vydaly. Pravdou ale bylo, že se v rozmotávání nehnuli ani o píď, ale jejich baletní variace nebraly konce. Po veliké nápovědě se pak holky od sebe dostaly a začala se hrát hra druhá. V této hře se snažíte pantomimou předvést větu protějšího družstva. Pak se role otočí a sleduje se čas za jak dlouho daný tým větu uhádne. Náš tým to zvládl celkem rychle, druhé družstvo bylo více natvrdlejší, ale pokročilá doba ubrala asi všem účastníkům. Příště to bude určitě lepší.

Večer jsme se ještě šli projít po dědině a nasáli místní atmosféru dokonce jsem viděl poprvé Kralický Sněžník a to už je co říct.
Petr pod Sněžníkem V neděli ráno padlo rozhodnutí navštívit samotný Králický Sněžník. Tato hora, kde snad nikdy nebylo pěkně, byla kupodivu od chaty vidět a její vrchol byl zalit sněhem, tak jsme si řekli proč ne. Cestu po žluté jsme zvolili jako rychejší variantu výstupu. Vlastně se jde pořád po relativní rovině a ta se stane zrádnou pouze na konci cesty, kde strmě stoupá (ve strži) na samotnou horu. Cesta byla prošláplá a procházet se čerstvě zasněženou krajinou bylo naprosto úžasné. Na kopec jsme došli kolem půl jedné. Tady samozřejmě nebylo vidět ani na 100m. Potkali jsme další spolucestovatele Lukáše, Elišku a Milana na běžkách, jak si to kolem mě profrčel se slovy „kde je ten slooooooooooooon?“ To jsem si říkal, že ho vidím naposled. Jelikož bylo nahoře opravdu hnusně a ani parta masek mě moc neuchvátila, vyrazili jsme nazpátek do chajdy. Sestup byl mnohem rychlejší a nebýt vánice, která se spustila cestou, byla by to i příjemná zpáteční procházka. Večer jsme pak byli pěkně unavení a to, že jsme byli schopni hrát tajnou slovní kopanou, je jen důkaz, že lidi nevyužívají svůj mozkový potenciál na maximum.
V pondělí nás kluci vzbudili velikonočním výpraskem a jelikož jsem ležel vedle Lucky tak jsem taky jednu dostal. Vystěhovat jsme se měli do deseti hodin, tak jsme uklidili a předali chatu. S Petrem a Evou jsem pak navštívili Lanškroun, kde jsme si dali čínu a pak už pádili k Brnu. Pěkné počasí nás ještě zavedlo na koniklece, ale to už jsme tady psali.

Co dodat. Skvělá parta zanechá příjemné zážitky a tohle přesně bylo na letošních Velikonocích. Tak se snad zase někdy potkáme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.