Paris

Hlavní inspirací pro výlet do metropole nad Seinou byl fakt, že se tam bydlí moji kamarádi, které jsem už pár let neviděla a tak jsem to chtěla napravit. EifellovkaŽe bydlí zrovna v Paříži, to byl takový bonus. Delphine je Francouzka a Marco Ital. Všichni jsme se seznámili před pěti lety ve Španělsku na studijní stáži zvané Erasmus a od té doby jsou Ti dva spolu. Marco nechodí daleko pro peorativní vyjádření svého názoru na Francouze, nicméně Delph má štěstí, že její prarodiče jsou Italové.

I když jsme jako dopravní prostředek zvolili letadlo, cesta z Brna byla dlouhá, ale kromě půlhodinového zpoždění proběhla hladce. Na letišti nás čekala Delph a spolu jsme se vypravili autem na hodinovou cestu na druhý konec města. Bylí v bytě 2+1, který je útulně po francouzku zařízen, s využitím některých švédských prvků v podobě výrobků Ikea. Marco došel po sedmé hodině a hned po přivítání a úvodních otázkách „jak se máte“ zapnul televizi s fotbalem, který se nám stal kulisou celého pařížského pobytu. Konverzace mezi Marcem a Delph byla zajímavá, oba umí řeč toho druhého, takže klidně každá věta byla nastřídačku v jiném jazyce. K tomu si do této změti přidali ještě španělštinu a angličtinu. Prostě taková typická mezinárodní domácnost!

Ve všední dny naši hostitelé chodili do práce a my jsme se vypravili turistovat. První den jsme z metra vylezli u Radnice (Hotel de Ville), kde právě na chodníku stavěli lesík s jezírkem. Odtud jsme zamířili do Centre Pompidou, které vypadá, že je ještě „under construction“. Chtěli jsme vyjet nahoru do knihovny s vyhlídkou, ale ta byla otevřená až od 12h, ale již tři hodiny dopředu se tam začala formovat fronta – oblíbený to francouzký útvar. Stravinského fontána hned vedle mě vůbec nezaujala, trysky ve formě houslového klíče či úst se jaksi pohybovaly, ale nádrž pod nimi byla tak špinavá, že se jakýkoliv estetický zážitek okamžitě vytratil. U podzemního nákupního centra Forum des Halles stál klasický kolotoč s koníčkama a jelikož ještě něpremával, využili jsme situace a já vyfotila Jirku sedícího na krávě.

Počasí nebylo nic moc, chvíli pršelo, pak zase 10 minut ne. Došli jsme do srdce města, ostrov na Seině – Ile de la Cité. Spustil se prudký déšť, tak jsme honem rychle vlezli spolu s další tisícovkou turistů do katedrály Notre Dame. Je veliká, tmavá, má tři obrovské rozety a turisté se v ní mohou libovolně pohybovat i během mše (!). Přečkali jsme slejvák a po pár fotkách, kdy nás žádný oslovený turista nedokázal vyfotit uspokojivě (uříznuté nohy a zároveň půlka katedrály), jsme došli k Justičnímu paláci na druhé straně ostrova. Postavili jsme se do řady na Sainte-Chapelle, která byla nejspíše díky dešti poměrně krátká. Tento kostelík má dvě podlaží, přízemí mi výzdobou připomínalo nějaký pravoslavný svatostánek, zato první patro byla modravým světlem zalitá loď díky tomu, že zdi byly tvořeny téměř jen vitrážovanými okny. Nádhera. Potkali jsme zde výpravu amerických adolescentů, jejich učitel se s námi dal do řeči a byl strašně překvapen, že i když se v ČR nemluví anglicky, tento jazyk ovládáme.

Venku už konečně vysvitlo sluníčko. Dokončili jsme procházku přes Pantheon (hrobka význmných Francouzů), hned vedle pak stojí za prohlídku kostelík St.-Étienne-du-Mont. Poslední zastávka dne byla v Lucemburských zahradách. Kolem fontány byla spousta židlí, a na nich nejen turisté, ale i Frantíci např. s novinama. Všechny kavárny mají laespoň jeden stoleček vystrčený na úzký chodník. Stolky jsou skoro vždy kulaté a malinkaté. Pokud je chodník širší a vleze se tam několik řad, lidé u nich sedí jen jedním směrem jako v kině a neuvěřitelně stísnění. Venkovní sezení je využíváno stále – i v zimě, pouze pokud prší, osiří. A zvláště teď od ledna, kdy platí zákaz kouření uvnitř restaurací, místa u venku se netrhnou. Dalším pozoruhodným francouzským fenoménem jsou kravaťáci na motorkách. V práci jen sundá helmu a už je z něj nablýskaný manager!

V pátek byl na programu notoricky známý symbol města – Eiffelovka. Z metra jsme vylezli na Trocadero, odkud je na ni nádherný výhled. Když jsem na ní zrakem spočinula poprvé, vyšlo ze mě donutilovské „Frantíku, ona tu stóji!“ Každý ví, že Eiffelova věž je vysoká, ale nikdy jsem si neuměla představit, že až tak! Po pár fotkách jsme spěchali dolů, jelikož nám Marco poradil, ať jsme tam brzo, abychom nemuseli stát dlouhé řady. V každé noze jezdí výtah, ale jen jednou se dá až na druhou podlážku vyjít pěkně po svých po schodech. Někomu může být pro tento sportovní výkon motivací rozdíl ceny vstupného. Úplně nahoru jezdí už jen výtah, ale podle mého názoru zcela dostačují výhled na město nabízí i druhá podlážka. Měli jsme štěstí, že se ráno objevilo sluníčko. Když jsme pak věž opouštěli, obloha byla škaredě zatažená. Nahoře na Eiffelovce můžete najít obchody se suvenýry, restaurace, klasický splachovací záchod, poštu a i bankomat. Žádný problém, že jste právě 100m nad zemí.

Další hromadu fotek jsme lovili z parku pod Eiffelovkou Jardin du Champ de Mar. Marco v práci končil brzo a tak si s námi dal sraz ve městě. Za místo setkání zvolil park Jardin des Tuileries, který je od Eiffelovky trošku dál, a tak jsme se na místo docela hnali kolem zlaté kupole Hotel des Invalides, přes prý nejkrásnější pařížský most Alexandra III., okolo výstavních hal Grand a Petit Palais až na náměstí Place de la Concorde, které má zcela nepochopitelný systém přecházení silnice chodci. A to už na nás mával Marco, přes řeku jsme mrkli na budovu bývalého nádraží, dnes Musée d’Orsay. Za chvíli už jsme procházeli malým vítězným obloukem a koukali na největší muzeum na světě: Louvre. Skleněnou pyramidou jsme sešli do vestibulu, nabrali letáky pro pozdější návštěvu, a vylezli vchodem s obrácenou pyramidkou (pod kterou podle Dana Browna se skrývá Grál).

Na náměstí Concorde stojí jeden z nejluxusnějších pařížských hotelů: Crillon. Před ním byly zátarasy a spousta po zuby ozbrojených zásahových jednotek. Doprava na hlavní tepně byla zastavena. Přijel totiž nejchytřejší prezident na světě. Georgík se ještě vydal na poslední služební cestu kolem světa než si bude muset z Bíleho domu sbalit papuče.

Procházka městem pokračovala přes budovu Opery, která má v podzemí požární nádrž, kam kdosi kdysi vysadil ryby a ty se tam teď dají chytat. Dále na střeše mají včelí úly, které mají prý vyšší výnosnost medu než někde na venkově. Slavná ulice Avenue des Champs-Élysées mě nějak moc nezaujala. Asi to bylo tím, že už jsem sotva kladla jednu nohu před druhou a taky jsem měla hlad. Jediná pekárna měla zboží tak o polovinu dražší než v normálním obchodě a prodavač mi ještě nechtěl vrátit drobné. Zakončení Champs-Élysées je monumentálním Vítězným obloukem. Zrovna se tam konala nějaká vojensko-hasičská přehlídka, takže jsme museli počkat, až pár papalášů odjede, než jsme mohli projít podzemním tunelem až pod stavbu. Chvíli jsme pozorovali pro nás nesrozumitelný chaoz na kruhovém objezdu, kam ústí snad 13 ulic. Marco nám pak vysvětlil, že na kruháčích se dává přednost z prava.

Totálně vyšťavení jsme sedli na metro, již bez Marca, který musel domů na fotbal, a jeli jsme na Montparnasse, kde jsme se měli setkat s Ivou, mou dlouholetou kamarádkou, která už rok a půl žije v Paříži. Ivka nás zavedla rovnou do předposledního patra mrakodrapu, kde se nachází restaurace s úžasným výhledem. Popíjeli jsme vínečko, kecali a kochali se skoro zapadajícím sluncem a městem zalitým červenavou září. S Ivou a jejím francouzským přítelem jsme ješte u nich doma povečeřeli pizzu, kterou teda Frantíci úplně nezvládli.

V sobotu už nás po Paříži mohli provázet oba naši hostitelé. I když Delph dorazila o něco později, tak Marco aspoň mohl vyjádřit svůj názor na Francouze, přičemž s hrůzou zračící se v jeho očích se nám svěřil, že když bude mít s Delph děti, tak to budou Francouzi! Bazilika Sacré-Coeur se vyjímá na vrcholu kopečku ve čtvrti Montmartre. Kolem je spleť úzkých uliček plných malých restaurací a obklopených stánky se suvenýry, především s replikami zvacích plakátů z konce 19. století. Náměstíčko Place du Tertre je i teď plné více-méně umělců, kteří obrázky tvoří přímo na místě. Na kopeček pod baziliku vede lanovka á la Petřín, tahle má však jen asi sto metrů, nicméně u pokladny se přesto tvoří obří fronty.

Mezi tou hromadou kavárniček jsme hledali tu, kde svého času „obsluhovala“ Amélie Poulain. Podnik to je ničím nevýrazný, akorát mají uvnitř její velký plakát. Pod kopcem Montmartre se nachází zábavní středisko daleko většího ohlasu. Moulin Rouge. Prý je lepší mlýn vidět v noci se všemi blikači, my jsme se spokojili s jedním pohledem za denního světla. Kabarety se tam konají stále a prý je to velkolepá show.

Kostel Saint-Sulpice je podle průvodce zcela bezvýznamnou sakrální stavbou, kromě toho, že je na kostel jedné čtvrti příliš obrovský. A taky hraje roli v bestselleru již dříve zmiňovaného spisovatele. Růžovou lini jsem ale hledala marně. Asi to bude tím, že nejsem templář. Prošli jsme se čtvrtí Saint Germain, nejlepší pařížskou adresou, přes náměstí Saint-Michel, které funguje jako „Čára“ v Brně, až k nábřeží Seiny. Stavili jsme se na druhém ostrově Ile Saint-Louis. Tady jistý pan Berthillon vyrábí tu nejlepší pařížskou zmrzlinu. Postavili jsme se do fronty a můžu říct, že to stálo za to. Italské zmrzliny jsou založeny především na smetaně, tato byla spíše sorbetem. Měli jsme čokoládovou a malinovou, obě výrazné syté chuti. Marco později konstatoval, že nám chutnala jen pro to, že jsme měli hlad. Správnou zmrzlinu (a pizzu) umějí totiž jen Italové! A já dodávám: a pan Berthillon.

Na neděli byl naplánován výlet do Versailles. Abychom se vyhnuli oblíbené frontě, chtěli jsme si koupit vstupenky dopředu v síti knihkupectví FNAC, ale měli už vyprodáno. Zvolili jsme tedy jinou taktiku. Marco a Delph se postavili do fronty na koupi vstupenek, Jirka a já jsme zaujali pozici v řadě na vstup. Ano, po obdržení lístku je třeba ještě vystát druhou frontu. Naše taktika se osvědčila, ušetřili jsme minimálně půl hodiny. Delph s Marcem tu byli s příbuznými na prvního máje. Jedna ta fronta trvala 2 hodiny a to něvěděli, že musí vystát obě. Ve vstupní hale zámku jsme si vyzvedli sluchátka s komentářem a pak se zařadili do štrůdlu ostatních návštěvníků. V zrcadlovém sále byla koncentrace osob na metr čtvereční opravdu vysoká. Směšný byl pohled na ruce, které trčely z davu vzhůru spolu s digitálním fotoaparátem s následným efektem od zrcadel odrážených blesků.

Prohlídka zámku nám trvala asi dvě hodiny a podle komentáře ze sluchátek těm papalášum, co tam kdy bydleli, není co závidět. Marco s Delph na nás čekali v zahradách. Ty jsou plné bělostných soch a všelijakých fontán. Ty fungují jen v určité hodiny během dne. Když jsme je obcházeli, v bludišti živých plotů jsme se i ztratili. Některé z fontán byly opravdu nápadité. V 17h byla ještě zapnuta jedna větší fontána s jezírkem a za doprovodu hudby. Trvalo to 10 minut, ale voda do hudby nijak „netančila“. Celou dobu je v parku slyšet hudba z desítek repráků. Je taková příjemná, jako kdyby se právě očekával příjezd Ludvíka XIV. Má to jednu malou chybičku, jedná se asi o půlhodinovou smyčku. Zaměstnanci už asi mají vymytý mozek. Marco říkal, že tohle stejné cédo pouštěli i v tom květnu.

Poslední večer v Paříži jsme se jeli podívat na osvětlenou Eiffelovku. Vzhledem k tomu, že je Paříž oproti ČR více na západ, smívat se začalo asi až o hodinu později, tzn. vyrazili jsme až po desáté hodině večer (kdy jsme ještě vyhrávali nad Turkama 2:0). Jestliže mě nadchnula Eiffelovka ve dne, ta noční mě vyloženě ohromila. Je nádherná, jako ze sametového zlata. Prvních 10 minut z každé hodiny se k osvětlení přidávají ještě bílé blikací žárovičky. Vypadá tak sice trochu jako vánoční stromeček, ale není to tak zlé. V paku pod věží bylo daleko více lidí než ve dne. Byly bychom rádi viděli i jiné osvětlené stavby, jenže na to jsme kvůli poslednímu metru neměli čas. Příště musíme přijet v zimě, kdy bude tma už v pět.

V pondělí ráno jsme se rozloučili s našimi milými hostiteli, kteří odešli do práce a my začali balit. Původní plán návštěva Louvre byl nakonec kvůli nedostatku času zamítnut. Zbývající hodinku jsme se tedy jeli strávit válením se pod Eiffelovkou. Pak jsme se v klidu vydali na metro a posléze vlak na letiště. Klid nás brzy opustil. Delphine ráno říkala, že by měli stávkovat kamioňáci, tak že asi bude zacpaná silnice a bude tedy lepší, když pojedeme vlakem. Na přestupu však byla zahrazena chodba k vlakům a na obrazovkách, normálně hlásící odjezdy, svítilo pouze ve francouzštině, že ze sociálních důvodů vlak nepojede až do odvolání. Super. Nebyli jsme jediní cizinci, ovšem Ti ostatní jeli na druhé letiště na opačném konci města, než kam jsme potřebovali my.

Obrátila jsem se o pomoc na Marca, ten nám našel nějaký privátní bus, který by měl stávka-nestávka jet. Než jsme úplně vylezli z metra, otázala jsem se slečny na informacích, zda ten bus určitě jede. Byla po francouzsku příjemná: no samozřejmě (ty blbá cizinko)! Na zastávce po nás chtěli koupit další lístek za 6E. Ukázala jsem chlapovi náš za 9E, který už byl cvaklý, ale jeli jsme na něj pouze tři stanice metra. Borec to neviděl, že už je označený a tak jen přikývl, že jo, že ten platí. Uvnitř busu ho Jirka strčil do mašinky, která začala škaredě pípat a rozsvítilo se červené světlo. Kašlem na ně, lístek jsme si koupili a není naše vina, že nemůžeme jet vlakem!

Na letišti pak byla taky nějaká sranda, vojáci v plné zbroji a oplocený přístup do poloviny odletové haly. Po chvíli čekání byla slyšet rána a pak už zábrany odtáhli a nechali nás jít k branám. V Praze jsme museli ještě čekat na bus do Brna a tak cesta z pod Eiffelovky na práh bytu trvala 12 hodin. Nebyla to zrovna nejšťastnější tečka za pobytem ve Francii, když nám jejich národní sport vyšrouboval míru adrenalinu na samý vrchol, nicméně z mých zážitků nad tím pomalu ale jistě začíná převažovat noční Eiffelovka a hlavně setkání s mými, resp. našimi přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.