Roháče

Roháče 2007

Letos opět došlo na podzimní procházku západním pohořím Karpat. Sestava byla stejná jako před čtyřmi roky. Průběh přechodu, až na maličké odchylky, taktéž, ale to nebudu předbíhat.

Vyjíždíme v pátek brzo ráno, aby jsme byli v hoře co nejdříve. U auta ještě skupina A balí poslední věci a na otázku „mám to vzít?“ přijde odpověď „ber všechno“, podle hesla co nemáš nepotřebuješ provedeme selekci věcí a hurá do hory. Naše ztuhlá těla vytrénovaná 12-hodinovým sezením u PC se dávájí do monotonního pohybu. Kolem 11 hodiny dopolední vytrvale stoupáme cestou a jen těžko si zvykám na prase, které jsem si hodil na záda. Panuje uvolněná atmosféra, jen skupina A (vegetariáni a makrobiotici) si utahují ze skupiny B (všežravci). Začátek pěkného dne volně přechází do prádelny a mraku (oblaku pro Honzu) a jen sem tam vykoukne sluníčko, když zrovna vítr rozfoukne nadýchanou peřinu oblohy. Noc přichází docela brzo, tak rychle něco postavit a pořádně uvařit. Tentokrát jsme s Jendou nic nepodcenili a uvařili celkem dobré jídlo. I druhé hlavní jídlo se nám povedlo. Předchozí výlet na tom tak dobře nebyl.

Šlichta, kterou jsme tenkrát uvařili, byla pro můj žaludek moc. Postup na tuto neopakovatelnou krmi se sestával z následujících fatálních kroků. Zprvu jsme vařili těstoviny. Když byly napůl hotové, zjistili jsme, že je tam málo vody a začínají se připalovat, tak jsme do ešáku naházeli trochu sněhu, čímž vznikla nedefinovaná kaše čehosi. Pak tam Honza vyklopil tuňáka z Tesca, který smrděl jako močka a celé to korunoval tím, že se mu tam překlopila solnička. Se slovy „to je proti křečím“ hrdině snědl nejen svoji porci.

Spokojeně se ukládám ke spánku, ale spát se mi nechce. To asi bude tím, že normálně chodím tak o 5h později. Nakonec usnu a zimu „zaspím“.

Ráno se probudím a venku azuro. Stejně jako před čtyřmi roky. Takže nažhavit foťák a rychle bouchnout nějaké fotky, než se to všechno zase zatáhne. Skupina A obětuje bohům asi 3/4 polévky na usmířenou, takže do večera je pěkné a relativně bezvětrné počasí. Celý den vytrvale stoupáme a klesáme horami, sem tam nasadíme mačky, abychom je vzápětí zase sundali. K večeru přicházíme do míst, kde mi to onehdá roztrhalo stan „extrémní série“. Rozhodnutí padne na mě, dál nejdem. Vítr už slušné síly s námi hravě lomcuje a my ustupujeme do dolíku. Vzápětí se zatáhne, začně padat mokrý až skoro sníh. Říkam si, proč nebyla obětována celá polévka, třeba by počasí vydrželo až do rána, ale zase byla jen vegetariánská.

Stan vydžel, sic byl zapadlý sněhem. Zimu jsem opět „zaspal“ a ráno byla taková prádelna, že nemělo smysl chodit nahoru. Sešli jsme, dnes již dobře známou cestou k chatě, dali si šošovici, pivko a vydali se směrem k autu. Cestou jsme ještě s Jendou pomocí mobilu a slábnoucí čelovky (tu jsem standardně vysvítil do batohu) zkoumali jeskyni, která bylo docela dlouhá, a za poměrně slušného deště přisli k autu.

Byli jsme o 4 roky starší, počasí bylo stejné, cesta na chlup, nálada výborná, jen jeden rozdíl. Domu jsem dovezl neporušený stan 🙂 Hore zdar a příště zase ….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.