Rumunsko 2007 – Fagarash

Zprvu to měl být podzimní přechod nejvyššího pohoří Rumunska Fagarase. Dobrý nápad se s trochu sněhu změnil na přechod zimní 🙂

Odjezd

Když jsme řešili odjezd do hor, Milana napadla varianta svést se do Rumunksa s CK Kudrna. Jelikož jsme s nima byli před dvěma roky a znali průvodce, slovo dalo slovo a už jsme měli jízdenku s tím, že nás vyhodí nejblíže pohoří co to jen půjde.

Vylézáme kousek za městem Sibiu, pěšky do podhorské dědiny Tornu Rošu (úplně na západě). V dědině klasický ruch, přebírání brambor na návsi, nikdo však nepral prádlo v potoku, který je k tomu uzpůsoben kameným korytem skoro před každým stavením (to jsme však mohli vidět cestou na Brašov). Za dědinou (380 m.n.m) už cesta svižně spoupá k místnímu monastýru. Dále už strměji lesem na první palouček. Jsou uplně jinačí než u nás, protože je spásají divocí koně nebo ovce. Máme ještě čas, tak dojdem až na hranici lesa zhruba v 1400 m.n.m (snad kvůli medvědům nebo pro lepší zítřejší start :-).

Přechod

Už od spodu bylo vidět, že na kopcích leží sníh, nicměné teprve od 2tis. výš byla docela souvislá vrstva, která na výdhodním svahu mrzla (tak na mačky) a na západním a jižním tála (tak na gumáky). Cestou jsme potkali pár Čechů, dva Rumuny, kluka a holku, co se měli brát. Borec asi chodí do hor často, tak nám vysvětlil, že se nemusí tahat se stanem, stačí přespat v plechových boudách k tomu určených, jen tam musí člověk dojít. Chvíli jsme s nima šli, ale pak jsme usoudili, že láska hory přenásí a nebyla to ta mezi mnou a Milanem. Nejvyššího vrcholu jsme dosáhli 3 den putování Vf. Negoiu 2534 m.n.m. Tahle cesta ale byla nejobtížnšjší, už ráno mokrý boty tak, že jsem si připadal jak na vodě. Kopání stupů do sněhu při výstupu a krátké sjezdy při sestupu, ještě že jsme měli treckové hole. Sestup Strungou Draculi (už podle názvu mazec) jedná se o zajištěný žleb řetězy. Zajištěný sice je, ale pokud je řetěz pod sněhem tak se ho moc přidržovat nemůžete. Potom už cesta vedla jen z kopce. Nicméně hrabání se ze sněhu, kam jsem se po pás propadl za každé tři metry, není zrovna rychlá chůze, takže normální čas 0,5h se přetáhne na 1,5h. K plechové boudě docházíme celkem pozdě, při posledních paprscích se snažím usušit neusušitelné, vaříme a jdem stavět stan. Poletuju po trávě bosej a Milan v kozačkách (navlečený igelitový pytle na nohou). Večer přijde podle předpovědi silný vítr a celý masiv se zahalí mrakem.

Ráno opravdu nechvátáme a v boudě, nad kterou jsme večer ohrnovali nos, vaříme a psychicky se připravujeme na další přechod do chaty Biela Lack. Na tomto místě musím vyzdvihnout skvělé značení cest, snad za každých 10m je značka (pokud zrovna není pod sněhem). Vyrážíme zhruba kolem poledne. Hned asi po 0,5km ztrácíme cestu ale v jednom okamžiku zahlédnu klacek značící cestu, tak jdem přímo směrem na něj. Dalších pár kilometrů už je relativně v pohodě. Při sestupu do sedla Biela lack uplně ztrácíme značku. Dole slyšíme zbíječku a sem tam projíždět auto na jediné rumunské horské silnici. Najednou všechno utichne a s dohledností zhruba 15m nevíme kam dál. Stojíme na míste kde vede drát do mlhy, zadávám bod do GPS podle mapy. Udělám asi 20kroku a vynoří se přede mnou monstrum pravěkého zvířete. Alespoň tak vypadala betonová konstrukce tunelu Transfagarašanu. Rychle do boudy a ohřát ztuhlá těla. Místní podnikatel nás nasměřuje do nejspíše jeho chaty, kde prý jednou možná i spal Čaučesku. Nejdříve zkouší cenu 2x vyšší, než je normální, ale potom najednou mají pokoj i za běžnou cenu. Večer si vyslechnem hlasitou párty od sousedů a ráno se dozvím, že Češi, co šli po nás, ožrali jednoho Rumuna a pak se k němu na noc nastěhovali. Taky způsob jak řešit ubytování. Ráno na snídani Milan osloví dvě holky z Francie (Francouzky v Rumunsku???) Jsou fajn, a když jim říkáme, že chceme jet do Brašova, dávají nám tip na ubytování. Podává se snídaně, v tom pitoreskním podniku k nám číšník přistupuje zásadně z prava, díváme se po sobě a jen potlačujem smích. Potom se jdem sbalit a vyrážíme na stop do nížin.

Cestování

Z předešlého vyprávění vyplývá, že další cesta bude po kolech. V Rumunsku je několik způsobů, jak se dopravit z jednoho bodu do druhého. 1-zp. je vlakem. Jezdí zde Pavlovnie, napucovanej vlak, kde se bojíte špitnout, dalším typem vlaku je něco jako naše EC IC a poslední lokálky, kde se přepravují lidi, zvířata, místní pálenky se nechávají kolovat vagonem a celkově to tam žije rumunskou kulturou. 2-zp. je autobus, jízdní řády neexistují, jen sami lidé ví odkud a zhruba kdy autobus pojede, pak už jen stačí trpělivě čekat. 3-zp. jsou soukromé mikrobusy, které mají za oknem napsáno kam jedou, ale je jen na řidiči, kdy vyjede. 4-zp je velmi hojný taxík, určitě více než u nás. A poslední způsob je stop, dalo by se říci, že Rumunsko je stopu přímo zaslíbené. Taktéž my jsme tento způsob přepravy využili. Od chaty u jezera Biela Lack jdem v mlze po silnici a jen nikam nevedoucí dráty dají tušit lanovce do výšky 2100 m.n.m. Asi po 15 minutách zastavuje dodávka, kdy usměvavý mladík nesmělou angličtinou říká něco o tom, že můžeme jet, ale vzadu (tento byl taky stopař, což jsem pochopil, až když jsme vlezli dozadu, kde měli ještě se svým spolucestovatelem batohy). Takže nastupujem do dodávky, dveře se zavřou a jen místy, kde jsou díry v karosérii (taky brzdový světla svítí zkrs paraboly do vnitřku auta) proudí do prostoru světlo. Zrovna říkám Milanovi, že je to škoda, takovej prostor a jen dva lidi, zastavujem a dovnitř se nahrnou naše staré známé Franzouzky. Chvili se bavíme po tmě a pro zdokumentování jedno foto (s bleskem :-). Po 35 km vystupujem na křižovatce se silnící č 1. Holky odjíždí asi po 5 minutách, nám to trvá dalších 5 a už se škrabem do moderního tahače. Super Rumun řídí s bravurou jemu vlastní tento truck po silnici, která je asi keždých 5km rozkopaná, takže 70km se jede zhruba 3hodiny. Umí pěkná slovíčka: fucking, stupid atd. Těmi častuje Rumuny, řidiče, Bukurešťany (jako my Pražáky) atd. Po cestě musí zastavit na bezpečností zastávku, takže si jdem sednou do hospody, objednáme Miči (takové mleté maso ve formě válečku) a hranolky s nakládanýma okurkama. Jídlo zaplatím za všechny a hurá přískokem na další cestu, která se prý podle slov řidiče slepuje už 2 roky.

Řízení tady má opravdu svoje specifika, červená skoro nic neznamená, když tak se uklidíte někam do pangejtu, aby Vás mohl minout protijedoucí. V řadě taky nezáleží, kde stojíte, prostě vyhodíte blinkr (většinou ani ne) a tradá. Kdo je silnější a má lepší nervy, vyhraje. Vyhodí nás NĚKDE v Brašově. Dojdem na vlakáč a pak do centra, kde se ubytujem v pokojíku jednoho baráku. Starší majitelka umí super anglicky. Mluví rumunsky a řeč prokládá slovíčkem possibil (možnost). Ano, v Rumunsku je možné všechno. Poslední den uděláme výlet do malebné vesničky Magura. Cesta končí na hradě Bran, ze kterého udělali Rumuni Drákuluv hrad. Je to ale jako s židlí Járy Cimmrmana, možná že tam jednou Vlado spal, kdo ví. Hlavní je, že je to dobrej bussines, i když hrad nedávno vrátlili v restituci původnímu majiteli a ten ho chce prodat.

Poslední den, den odjezdu, trávíme v Brašově. Já se jdu podívat na kopec nad Brašovem. Je tam velký nápis jak v Hollywoodu. Milan se potuluje po městě, je mu trochu šoufl. Pil vodu z kohoutku, já z potoku, tak možná proto. Brašov je nádherné město a kontrast s venkovem je propastný. Nicméně bulváry, obchůdky prostě krása. Večer jsem se nebál ani ve 2 ráno, všude je čisto (ne jak ve Fr kde je naděláno úplně všude). Hodně policajtů jde vidět po ulicích, prostě normální evropské město. Až nahoře si uvědomím, jaké zvuky vydává rumunské město. Štěkot psů, kterých je v rumunsku něurekom, a troubení klaksonů aut – asi národní sport. Stojíme na křizovatce a průvodce říká řidičovi „Tak jdem do nich“. Tzn. vjíždíme do křizovatky, ještě že Karosa budí dojem silnějšího, alespoň nad stařičkými Dačiemi.

Moje postřehy

Neuvěřitelný rozdíl venkov město. Na venkově jsou lidi snad o 50-let pozadu, povozy, praní v řece, prašný cesty atd. Sortiment v obchodech je úplně stejný jak u nás, možná toho mají ještě více. Na vesnici jsou lidi vstřícní a nebál bych se tam o nic více než u nás. Hodně mladých umí anglicky, to proto, že hodně filmů dávají v angličtině.

Země je to krásná, všichni se shodují na tom, že za 10-15 let to bude klasická evropská destinace. Jeďtě se podívat do Rumunska, dokud tam ještě přežívá původní svébytnost, všem vřele doporučuju.
Závěrem

Jelikož se nám přechod nepovedl, plánuju, že se tam ješte podívám asi někdy za tepla. Štěstí přeje připraveným, na sníh jsme nebyli. Drun Bun.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.