Trek Skogar Landmannalaugar

Pomalu přijíždíme do Skogáru. Počasí ne a ne se vylepšit. Je tady nádherný vodopád, ale přes mlhu nejde moc dobře vidět (jak by řekl můj kolega „výborná viditelnost na krátkou vzdálenost“). Když je blbá nálada tak se začne vařit, tohle prostě funguje celý zájezd. Přichází k nám skupinka promoklých kluků. Jsou ze Španělska a ten co umí AJ je zmrzlej jak sobolí ho… S modrými rty říká, že je to úžasný trek a že máme rozhodně jít. Takže se vyhecujem a po vydatném jídle vyrazíme do marastu drsné islandské přírody. Až když začnem stoupat podél vodopádu rozbředlou loukou, se začíná počasí zklidňovat, přestává pršet, oceán jde vidět v dálce, a začínáme dělat první neskutečný fotky.

Krajina je úplně jiná, široký rozhled neruší žádná vysoká vegetace, jen sem tam trs trávy, takže vidíte každý záhyb a zářez říček a řek, které mohutně napájí ledovce, mezi kterými se prochází. Fotíte každý vodopád, který je tu na každém kroku, takže po pár kilometrech už to taky člověka omrzí, ale je to krása.

Pořád jdem kolem řeky a vodopád střídá vodopád. Vlhká tráva vytváří rostodivné nádherné obrazce kapek. Cestou nás ještě předejde jeden Angličan, spěchá do chaty (o které nevíme). Tu máme možnost vidět druhý den. Cesta není příliš náročná, protože se pořád zastvujeme a fotíme krajinu. Ani prasátko na zádech, které je na začátku docela těžké, není nepříjemné a pod spocenými zády pěkně hřeje 🙂
Jelikož jsme byli celou dobu blízko severnímu pólu, zapadá tady slunce kolem půl jedenácte a vychází něco po 4 hodině. Takže každý den jdeme skoro až do 21h. Tak tomu bylo i první den. Zhruba ve 20h jseme se rozhodli založit první tábor. I když nikde není žádná bujná vegetace je docela problém najít kus rovné suché plochy pro stan. Nakonec takovou jednu naleznem, je to silný kompromis jako snad všechna místa, co za měsíc najdem pro naše dočasné obydlí. Vaření je asi věc, která hodně spojuje. Já jsem se ještě vydal po 45° srázu asi 100m dolů k vodě, tam jsem si teprve uvědomil, že by nám měla být zima, protože ruce pod vodou mi trochu tuhly. Nicméně zima mi v noci nebyla a když jsem se ráno probudil, bylo azůro.

Druhý den treku

Balíme, vaříme. Po několika kilometrech přijdem k zmiňované chatě. Za noc se platí 200ISK do plechové kasičky v chatě, je zde i solární článek a emergency vysílačka. Taky je zde pekne nadě… a smradlavo. Začíná první sníh a mi jsme se dostali do sedla mezi ledovce. Naskýtá se nám úžasný pohled na oba ledovce, vnitrozemí přetnuté ledovcovou řekou. Před námi se rozprostírá obrovská náhorní plošina, která připomíná letiště.
Po pár hodinách scházíme do údolí ledovcové řeky přetínající naší cestu. Před hodinkou jsme z kopce viděli, jak si cestu řečištěm k osadě Thosmork razí linkový autobus. Na břehu řeky je tábořiště, kam se dostanete pouze s 4×4 a velkou brodivostí. Jdem kousek podél řeky než se odvážím překonat jedno rameno mohutného řečiště.

Na brodění jsem se těšil jak malej Jarda, mé nadšení opadlo při prvním okusení teploty vody. K samotnému brodění jsme měli sandály. Každopádně to byl takový malý očistec, sundat boty a ponožky, přezout uvázat na batoh, aby se nenamočily, vyhecovat se (případný lok slivovice pomohl) a rychle do toho, na druhé straně se osušit a zase přezout cca 45min jeden brod a že jich pár bylo. Ono rychle to zas nejde protože dáváte pozor aby jste po překonání řeky meli alespoň něco suchého 🙂

Když jsem došel k dalšímu ramenu, na první pohled daleko silnějšímu, trochu jsem zapochyboval, že to půjde, ale na druhý břeh musíme. Nu což, ještě jednou jsem se rozhlédl a vida přez řeku vede pěší most. Takže nazpátek a po mostě na druhou stranu. I tak jsme měli vody dost. Milanuv skřivený obličej napovídal něco o teplotě vody a nelibosti brodit se.
Osada Thorsmork je celkem velká. Asi 2 baráky a zastávka busu. Nafotíme mapu oblasti (podotýkám že jsme měli pouze velou mapu cest a vektorovou mapu v GPS) a stoupáme nad osadu. V tu chvíli jsme se dostali do první vegetace. Takové to přízemní šouší, kde jsme si postavili stan a prodělali klasický večerní rituál.
Třetí den treku

Vyrážíme časně ráno. Když výchází slunce tak brzo tak se Vám každé ráno zdá, že už spíte hodně dlouho. Za 0,5km je první brod. Potkáme tam jednoho izraelského cestovatele, byl i na Slovensku. I na východě jsou normální lidé. Za brodem přicházíme na kopeček, kde je úplně červená tráva.
Na Islandu jsem se setkal s mnoha barevnými variacemi. Když tam nějakou barvu najdete, tak je sytá. Černá jak vesmír, zelená, že to vic ani nejde. Lávový písek obohacený o všechny ty minerály, prostě nádhera. V té záplavě šedi vždy něco živého působí jako oáza klidu. Procházíme neskutečnou krajinou, černý lávový písek chroupe pod nohama. Počasí je úplně akorát, ani zima ani teplo nepší a to je na islandu hlavní. Přecházíme lanový most přes řinčící proud vody a přicházíme do osady, kde se samozřejmně všichni ubytovávají. Správce čumí, že jdeme dál, co naplat, nejsou peníze není sprcha. Prší a mě chytne ukrutná bolest do nohy, takže pajdám ještě asi kilometr, než najdem místo na černé písečné duně kousek od potoku kde stavíme příbytek.
Čtvrtý den
Ráno je všechno v pořádku, noha mě nebolí a Milan uvaří něco moooc dobrého . Čeká nás únavná a rovinatá cesta, sem tam i po horské silnici. Je ale stále se na co dívat. Na jednom brodu jsem poprvé viděl, jak se vyplatí jet s autem které má vysoko podvozek. Půl metru není žádná hloubka a motorkáři v rybářských gumákách dobře věděli, proč si brod nejdříve prošli bez mašin.
Opět míjíme osadu u jezera … Správkyně na mě zase huláká že mám zaplatit. Tak jsem jí mojí super angličtinou (Milan se přezouval po brodu, který jsem prošel s botama) vysvětlil, že půjdem dál a že tu nespíme. Taky se na mě dívala divně, jako předešlého dne v posledním kempu. Udělali jsme moc dobře, že jsme šli dál. GPS mi ukazovala nad kempem několik bodů Hot spring (teplý pramen), tam jsme až nedošli, ale zato jsme měli super výhled ze stanu. Ledovce jak na dlani s jezerem v popředí. Na tenhle západ jsem se díval snad hodinu.

Pátý den
Tenhle den se vykoupeme? Přišli jsme do hot area (teplé oblasti). No prameny tu jsou, ale voda malinko vaří na koupání nic moc. Taky trochu smrdí jako pukavce. Bahýnko pod nohama čvachtá a hmota na botech už docela těžkne. Jsou zde zajímavé kameny. Asi nějaký nerost, jak se na něj nabalujou slupky síry a ostatních minerálů tvoří krásné obrazce. Když se kamen rozlomí můžete detailně sledovat strukturu usazeniny. Taky nacházíme malou sopku, jak jí Milan nazval. Úplně růžový potok od želza, jak pokryl rostliny, které se uchytili v teplé vodě. Musím podotknout že okolo leží vrstva sněhu a nadmořská výška se pohybuje něco kolem 1000 m.n.m. Celá tahle vulkanicky aktivní krajina je super. Odevšad to kouří, dýmý, sem tam se propadnu ožehlým trsem trávy, jak se pod ním klube další minikráter. Na jedné takové louce jsme si chtěli postavit stan, no možná by do rána neshořel. Kontrast sněhu a bubaljící vody je úžasný.
Tento den přicházíme nad závěr celého treku. Osady Landmannalaugar. Milan říká nejít dolů, mě se chce, ale nakonec si usteleme na lávovém poli nahoře nad osadou. Tady jsem zažil takový ten mrazivý poci maličkosti. Sedím na okraji srázu a mám rozhled snat 100km, napstoto úžasný pohled na krajinu, jakou jsem nikdy neviděl.
Chtěli jsme postavit stan co nejpozději. Nebyl jsem si jistý jestli nejsme v národním parku (nebyli celou dobu). Takže vaříme a lelkujem, začíná krápat a to na Islandu neznačí nic dobrého. Tak rychle postavenej stan, to byl snad rekord. Za dalších 30s zase přestane, takže jsme se na sebe podívali, zasmáli a dovařili dobré jídlo.

Šestý den

Ráno je venku prádelna a z výhledu neni vidět nic. Dobře, že jsme nešli dolů. Zvrchu to není vidět. Dole je osada, kam jede autobus = masnárna. Doslova a do písmene. Tady jsme se za nepřílis dobrého počasí výkoupali v horkém pramenu. Je to moc super, to lidem na Islandu závidím. Na hlavu kape studená voda nebo sníh ale Vám je teploučko a fajn. Obejdem velký kemp a čekáme na horský autobus. Jen pro doplnění, tahle oblast se jmenuje v překladu Barevné hory. Opravdu, nánosy různě zbarevných hornin se tu mísí mezi sebou a s jezírky vytváří překrásnou krajinu. Většina lidí zde začíná, ale cesta jak jsme ji šli mi, byla lepší, protože to nejhezčí jsme měli až na konec.
Odpoledne odjíždíme horským busem. Taky si zde můžete najmout Mountaine taxi (horský taxik), samozřejmně 4×4, takovu krávu jsem ještě neviděl. V busu Milan zaplatil embosovanou kartou, i když je to stará mercedeska tak vytrvale brodí jednu řeku za druhou. Tak to byl konec velmi pěkného treku. Někdě jsem se posléze dočetl, že patří mezi nejkrásnějších 10 cest světa, takže jestli se chystáte na Island, tohle si nenechte ujít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.